Sucho, deště 2

(20. 6. 2020)

4) Vhodné volby pěstovaných plodin

V České republice se nám potkává oceánické a kontinentální klima. Tudíž někdy nám v zimě mrzně jak v Rusku, a jindy je vlhko a vlezlo. No a v létě jsou někdy bouřky a vlhko, a jindy jsou relativně dlouhá sucha a horka bez srážek. No a s tím se zkrátka musíme nějak poprat, protože pouhé nadávání a stěžování si nám nepomůže.
Navíc - pro tvořivého a vynalézavého ducha - je to zkrátka výzva :-) !
 
A proto již několik let zkouším pěstovat různé plodiny a navíc různými způsoby.
Háček spočívá právě v té nevyzpytatelnosti a těžké předpověditelnosti počasí. Proto jsem celý článek o suchu a srážkách začínala tématy, které nám mohou pomoci vytvářet takovou zahradu, která dokáže zvládat co nejlépe jak velká a delší sucha, tak i velké, případně i přívalové či dlouhodoběji trvající deště. A toto nenahradí sebelepší volba plodin.
 
Preference ozimů
Každopádně uvažujeme-li horká a suchá léta, kdy kloudné srážky přichází především až na podzim, něco v zimě a něco trochu na jaře, pak za základ takovéhoto modelu nyní považuji využití především OZIMÝCH PLODIN.
Tedy plodin, které se sejí či sází na podzim, v pohodě přečkávají jakoukoliv zimu (tj. vlhko i holomrazy) a na svůj hlavní růst shromažďují a užijí předjarní a jarní srážky a plodí a svůj životní cyklus ukončují nejpozději v první polovině léta.
Konkrétně:
  • ozimé obilí - pšenice (ozimé, přesívky), žito, tritikale (kříženec žita a pšenice)
  • česněk - ozimé typy
  • cibule - ozimé typy, donedávna byly běžně dostupné jen semínky, ale již jsem v posledních letech též viděla sazečku (semínka vyžadují setí v druhé půlce léta a po zasetí nesmí nikdy vyschnout, což je u dlouhého a suchého léta problém)
  • špenát - ozimý (také jako u cibule pro setí je limitem suchý konec léta, kdy se má sít, a pozdní nástup dešťů)
  • kadeřávek - nepěstuji, ale někdo jej má rád - není to typický ozim, ale pokud jej v létě udržíme, můžeme z něj sklízet i v zimě; obdobně se může chovat i růžičková kapusta
  • pórek zimní - také vyžaduje pěstování i v létě, ale nejvíce narůstá na podzim a z kraje zimy
  • někoho asi napadne i něco dalšího, ale toto jsou mé zkušenosti a znalosti.
Specifikem jsou zimní a brzce jarní plodiny, kam řadím:
  • kozlíček polníček - sám se mi rozsemeňuje po celé zahradě
  • batolka prorostlá (Claytonia perfoliata), alias zdrojovka - ve studeném skleníku se jí obzvláště daří a v zimě a předjaří ji kachny i kohout milují, mě chuťově neoslovila
  • listový salát ve studeném skleníku - když jej zaseju (resp. se mi někdy sám vysemení) na podzim, tak při teplém či slunečném počasí vzchází někdy v průběhu zimy a brzy na jaře již mohu sklízet, začátkem léta již začne vybíhat do květu a tedy končí
Jařiny, jarní plodiny
Pokud to vypadá na vlhké jaro, pak si můžeme troufnout jít i do plodin, které se sejí či sázejí na jaře a mají relativně krátkou vegetační dobu do sklizně. Pokud nastoupí suché letní počasí dříve, můžeme to dotáhnout zachycenou srážkovou vodou. Případně sem mohou spadat plodiny méně náročné na vodu.
Konkrétně:
  • obilí jařiny - pšenice (jařiny, přesívky), kamut, oves (s jařinových žitem ap. nemám zkušenosti)
  • rané kedlubny - skleník to urychlí
  • zelí - tzv. letní, tj. s krátkou vegetační dobou a pro přímý konzum (nikoliv skladování) - nejlépe z předpěstované sadby
  • česnek jarní - ale nemám moc zkušenosti, (preferuji ozimý - už kvůli rozvržení prací v průběhu roku)
  • ředkvičky a ředkve
  • saláty - listové, hlávkové - také zde je skleník či fóliák výhodou
  • a asi i další podobně se chovající plodiny.
 
Letní plodiny
No a sem patří ty báječné plodiny, jako jsou rajčata, okurky, papriky, cukety, cukrová kukuřice, brambory, dýně, melouny, fazolky, cibule, zelí, mrkev, pastiňák, ... které rostou především přes letní sezónu a jsou více či hodně náročné na vodu.
 
Tak tady nám buď štěstí a nebesa přejí a zrovna je přiměřeně deštivý rok, no a nebo musíme počítat s tím, že těmto plodinám musíme zajistit dostatek půdní vláhy. A to zálivkou, jejíž množství můžeme snížit třeba mulčováním, a kde i práci a čas si můžeme ušetřit blízkostí závlahové vody - o obojím jsem psala v první části článku.
 
Přiznám se, že nepoužívám závlahové hadice a podobně, protože jednak tolik suchých let jsem ještě nezažila, abych k tomu sáhla, ale také se snažím vyhnout složitosti závlahových systémů.
Přiznávám také narovinu, že když mi dojde v nádržích srážková voda a je stále sucho a déšť v nedohlednu, také sáhnu po hadici napojené na vodovodní kohoutek s pitnou vodou a prostě plodiny z kategorie letních, které už klopí suchem listy, zalévám. Na druhou stranu pitnou vodu šetřím (a snižuji svůj účet za vodu :-) tím, že záchod splachuji vodou ze svého mytí a koupání.
 
 

Deště a vlhko

(21. 6. 2020)
Celý článek jsem nazvala: Sucho, deště. A jak tak sleduji současný vývoj počasí a koukám i na předpověď dále, tak psát nyní o suchu vypadá jako holé šílenství a že jsem se zbláznila. Jenže ... :-) to si tu lidé mysleli i před pár lety, no a pak přišla sucha taková, že prý začala klesat i hladina spodních vod - tedy těch dlouhodobých rezervoárů. No a prosychaly i stromy v lesích. To už je myslím viditelnější důkaz.
Nyní to vypadá, že je zase vše v pořádku. Naopak začalo být opět aktuální téma lokálních záplav díky přívalovým dešťům z poměrně častých bouřek.
 
Tudíž by asi stálo za to se zamyslet i nad tímto tématem a co já na to.
 
Když já zkrátka za základ považuji, stejně jako celá řada krajinářů, ekologů a dalších odborníků, prostě takovou péči o krajinu, a u jednotlivců o zahradu, která dává tomu území co největší přizpůsobivot na co největší rozsah možných podmínek, a to bez vážnějších škod či trvalých/dlouhodobých poškození. Tuším se tomu říká resilience - tedy řekněme odolnost a přizpůsobivost. To je jistě dobré téma i pro osobní rozvoj každého z nás, ale nyní je reč o zahradě.
 
 
Opět péče o půdu
I zde, tedy naopak u nadmíry srážek, považuji za základ péči o půdu. Aby byla jak houba, nasákavá, ale též přiměřeně prostupná. Proč? Protože pokud není, pak voda stéká po povrchu a půdu postupně odnáší s sebou. To jsou právě pak ty vrstvy bahna, respektive zbytků ornice z polí, na silnicích, návsích a ve sklepeních domů. A tady se asi schodneme, že to není dobře. Jak pro ty lidské struktury, tak i pro ta ochuzená pole. Tak proč se sakra pěstuje kukuřice a jiné širokořádkové kultury bez podsevu, vypleté herbicidy a na svazích?!!! Pak se není čemu divit.
 
No a jak já právě na jílovité půdě náchylné k vodní erozi a k pozvolném sunutí se po jílových vrstvách na tomto pracuji? Neustálým obohacování půdy o organickou hmotu, čímž se tvoří právě ta houbovitá struktura a soudržnost. Koho to zajímá více, doporučuji nějakou dobrou zemědělskou příručku o půdách, jejich typech a jak jsou schopné jímat, držet a uvolňovat živiny a vodu. Je to hodně zajímavé, ale nerozumím tomu, proč je to nakonec v praxi místy v podstatě ignorováno. Asi proto, že ... ekonomika, stroje ... atd.
 
Organickou hmotu do půdy je možné dostávat několika způsoby: 
  • Nejobvyklejší je zaorávání buď kompostu či hnoje, nebo zaorávání zeleného hnojení. Já provozuji minimální kultivaci - už jen z důvodu těžké obdělavatelnosti jílovité půdy manuálně (a já si ráda šetřím práci, i tak jí tu je až dost :-), no a v tuto chvíli rozhodně neuvažuji o větší mechanizaci. 
  • Tudíž je zde další způsob, respektive dva. První je v něčem pomalejší, ale pokusy a výzkumy tak různě po světě z řad permakulturistů i dalších přívrženců bezorebnosti (no digging) ukazují, že to má svá pozitiva, je prostě zakrývání půdy organickou hmotou. No a půdní život a další procesy transportují přirozeným způsobem potřebné živiny a organické částečky níže do půdy. Kopíruje to vlastně přirozené procesy v lesích a na neobdělávaných nelesních plochách. Nejobvykleji se takto používá plošné mulčování, někdo též na záhony užívá průběžné doplňování již bokem připraveného kompostu (např. Charles Dowding - doporučuji kouknout na jeho videa na YouTube).
  • Druhý pak využívá vhodných rostlin, plodin, které koření bohatě a případně i hluboce do půdního profilu. Tím vlastně zanášejí organickou hmotu svých těl - kořenové části - sami a přirozeně do půdy. Prý skvělé je na toto žito - koření hluboce a bohatě, taktéž konopí a další podobné jednoleté či ozimé plodiny. Oproti trvalkám je výhoda, že samy ukončí svůj životní cyklus, a jejich kořeny zůstávají v půdě a zvolna se tam rozkládají. Tím nám šetří čas a práci se zapravování organické hmoty do půdy.
Kdo mě alespoň již trochu z mých článků tady zná, tak je mu asi jasné, že kombinuji poslední dva způsoby. Takže u mě nenajdete na podzim krásně zoraná políčka hlubokou orbou či zryté záhony. 
Celkově u mě na zharadě vidět holý povrch půdy je vlastně vzácnost a vyskytuje se jen v momentě výsevu naširoko. Ten však používám čím dál méně. Více a více se i u polních plodin kloním k setbě do řádků, repektive dvojřádků s širší mezerou mezi nimi, kde jsou zbytky nastýlky od předchozí plodiny, načež tuto vrstvu je dle typu zaseté plodiny možné doplňovat mulčem, než se nasetá plodina rozroste natolik, že už si povrch zakryje sama a do porostu už je stějně obtížné vstoupit.
No a výsadby zpravidla prováním do zamulčovaných ploch, kde si jen uvolňuji místo pro vsazení sazenice či hlízy.
 
Odvod přebytečné vody a využití jinde
Když nad tím tak přemýšlím, tak s tímto tématem měli naši předci poměrně bohaté zkušenosti. Jak i v článku pana Hrušky, který mne inspirovat k sepisování mých zkušeností a je odkazován na začátku první části tohoto mého pojednání, pan Hruška uvádí, tak meliorace, tedy odvodňovaní zmokřených ploch a mokřadů pro účely jejich využití na pole, to není jen záležitost socialismu, ale několika posledních století. Ale klima se nám zvolna mění, a na to je vhodné včas a vhodně reagovat.
 
Každopádně i já na své zahradě jsem v jednom momentu sáhla k odvodňování - respektive k vytvoření terénní úpravy, která by odváděla případnou přebytečnou vodu. Vysvětlím, oč jde:
V roce 2010 jsem si od zemědělců vzala zpátky kousek pole, který patří k našim pozemkům a kde už se mi na jejich způsobech hodpodaření nelíbilo právě několik věcí. No a na té ploše jsem se chtěla učit a experimentovat. Mé počátky (a sem tam fotka) jsou popsány na mých starších webovkách ZDE.
V roce 2016 mě popadla silná chuť si pořídit a pěstovat bambusy. A tak jsem si postupně v červnu z bambusária v Praze Troji přivezla několik druhů, které mne nejen svými vlastnostmi oslovily, dostatečně odolných pro mé podmínky. No a jedním z nich je i Bashania fargesii, která je však prý schopná podlézt kořenovou zábranu a chová se prý velmi rozpínavě. A to jsem nechtěla riskovat někde na zahradě, a tak jsem využila vrchní části toho bývalého pole, kde se o orgnici i po řadě let moc mluvit nedá a pod povrchem je vlastně už jen tuhý oranžový jíl. Bambusy mají rády vlhko, ale to neznamená, že by snesly stání ve vodě. No a na jaře je na tomto bývalém poli obvyklé, že při tání sněhu a deštích zde voda nějakou dobu v jekékoliv prohlubni stojí a vsakuje se velmi zvolna. Tudíž od výsadbové jámy pro tento bambus jsem vykopala pozvolně se svažující příkop, který měl fungovat jako odvodnění i svejl, a je zakončený rozšířením do podoby malého vsakovacího "jezírka". Ale voda se tam drží jen při vlhkém jaru a nyní při těch silných a delších deštích, jinak tam roste jen tráva a je tam sucho. Tento příkop zmiňuji v první části tohoto článku v části věnované vsakování.
 
Jiné zkušenosti s odvodňováním příliš nemám, ale v hlavě mi běží několik úvah při pozorování v současnosti přetékajících nádrží pod okapy okolo domu. Na mém pozemku však nehrozí, že by z něj voda po povrchu nekontrolovaně odtékala kamsi pryč a tropila nějaké škody. :-) To spíše zvažuji další využití těchto požehnaných přebytků a darů hojnosti z nebes.
Tento starý dům totiž s ohledem na polosamotu a absenci veřejné kanalizace není ani napojený na nějaké trubky cosi odvádějícího pryč - vše tu zůstává, vsakuje se či odpařuje :-)