Co je tao?

I sám Lao-c´ začíná Tao Te Ťing slovy: Tao, které může být postihnuto slovy, není věčné a neměnné tao. (mimochodem: miluji překlad s poznámkami od Berty Krebsové - její prostý a přeci významově bohatý jazyk dobře koresponduje se Starým mistrem, navíc na konci je dokonce verze v čínštině - pro zájemce :-)

Zkusím dohledat zdroj této věty, ale možná to byl Lao-c´ v některém z našich rozhovorů (třeba sem postupně některé pasáže zveřejním). Dohledáno - 7. 12. 2017 rozhovor s Lao-c´ formou písma, doslova: "Není nic, co by nebylo z tao, tao, v tao." 

 

Na tento výrok můžeme nahlížet různými způsoby, z různých úhlů pohledu a rovin vědomí.

 

Začněme intelektem, myslí.

Pokud jsme myslí ochotni přijmout, že je zde něco, co je základem všeho, pak by nám tento výrok neměl dělat problém. Prý i kvantová mechanika již dochází k závěru, že je zde jakési "vědomí", a to ve všem a za vším. Takže pokud naše mysl je ochotná toto přijmout, tak si patrně řekneme: Dobře, no a co? Hezká úvaha. Ale co s tím dál?

A o to tu jde. Co s tím dál. Můžeme totiž skončit na této rovině a dál si žít své životy, jako by se nic nestalo.

 

A nebo se zastavíme a podíváme se na to z úhlu našeho lidského života (tedy zkušenosti), který je plný radosti i neštěstí, lásky i bolesti a tak - zkrátka dramatů. Díváte se na zprávy, čtete noviny? Pokud ano, a nemusíme tu diskutovat o tom, zda to je či není pravda, tak se k vám dostávají snímky a slova o katastrofách, násilí, chudobě a podvodech. No a znovu si zopakujme tu větu: Není nic, co by nebylo z tao (jako původ), v tao (jako prostor), tao (nic mimo něj není). Tudíž i to vše, co nahlížíme jako utrpení a bolest, ale i to, co nahlížíme jako radost a štěstí, to vše je TAO. I já, i vy, to vše.

To už začíná být zajímavé, nemyslíte? A mohlo by to již mít nějaký dopad na to, jak žijeme své životy a jak na ně nazíráme, že? :-) Někdo z toho může upadnout do deprese, jiný může být naštvaný a tak. A nebo zkusíme další rovinu a úhel pohledu.

 

Máte někdo zkušenost s regresí do minulých životů či existencí, či dokonce do prostoru mezi, tedy například před inkarnacemi tady na Zemi? Pokud ano, máme zde další pohled, pohled z roviny duše, tedy naší podstaty, která přechází z inkarnace do inkarnace (zjednodušeně řečeno). I zde tato věta platí, duše jsou stále součástí tao. A v této úžasné hře na tvoření a stvoření si duše hrají, učí se, rozvíjejí se - pojmenujte si to, jak chcete. Každopádně se domlouvají mezi sebou - což se týká pak těch významných setkání v našich životech. Nic se neděje náhodou. Předem si domluví role a situaci, ale pak je na nás lidech (tedy vtěleních), jak se toho zhostíme a jak tu roli zahrajeme. Zda nás i nadále budou bavit dramata, a nebo už to zkusíme třeba jinak.

Kdo si prošel několik svých minulých životů, patrně zjistil, že jednou byl obětí, jindy násilníkem, prostě že si zkoušel různé role - jak na divadle. No a v této úchvatné a velkolepé hře tao na stvořený svět jsme herci / hráči i diváky současně. :-) No není to úžasné! :-) Ale někdy to bolí, tedy nás jako lidská vtělení. To je ta zkušenost. Bolest (o ní třeba jindy) je ve skutečnosti ukazatel a učitelka současně, zastavuje nás a umožňuje nám se na situaci a nás v ní podívat a zamyslet se, zda v té své životní cestě hodláme pokračovat takto, a nebo zda změníme styl či směr.

Každopádně mezi dušemi, tedy dle mých zkušeností, je to projevem lásky. Je to jiné chápání lásky, než na jaké jsme jako lidé zvyklí. Prostě jedna duše si chce třeba zkusit, jaké to je být bezmocnou obětí (z různých důvodů - zkušenosti, růstu, pochopení a tak). No a jiná duše, třebas i její nejbližší partnerská duše, se kterou se tak dobře znají a pojí je hluboké pouto lásky, právě z této lásky řekne: já to pro tebe udělám, i za cenu karmických důsledků. Budu ti násilníkem, budu ti vrahem. To je, co! To je úplně jiný pohled, a ... je to z lásky. Tohle je však pro lidské chápání těžké sousto. A pozor, tím neříkám, že máme ustupovat násilí, nebo jej dokonce páchat a tak podobně. To je prostě součástí té hry, že na to, co se nám a okolo nás v našich životech děje, jako lidská vtělení reagujeme. A třeba se sice díky domluvě duší dostaneme do pozice "oběti", ale to neznamená se s ní smířit. Protože co když třeba máme naopak v tomto životě (konečně, po tolika podobných inkarnacích) z této role se vzchopit a vystoupit z ní?! Co když právěže máme konečně změnit něco, co se nám v dřívějších inkarnacích z různých důvodů nezdařilo, nebo jsme to zkrátka dělali jinak?!

A také - na první pohled třeba já nedokážu odhalit, jak pokročilou duši mám naproti sobě v podobě lidského vtělení. Možná to někdo z vás dokáže. Ale i v tom opilci na roku ulice může být velmi pokročilá duše, která si to třeba chce zkusit, a nebo to dělá pro někoho, třeba i pro vás, aby vám tím něco ukázala. Kdo ví? :-)

 

No a tak někoho možná napadne poměrně logická námitka - Jak mám vědět, co si moje duše s někým domluvila? :-)

Já vím, místy to moc vtipné není. Ani já nejsem ušetřena obtížných životních situací. Ale zpět k otázce. Nedávno jsem právěže narazila na zajímavou knížku, která představovala konkrétní příklady z využití techniky regresní hypnoterapie do prostoru mezi životy, kde má klient šanci (pod vedením zkušeného terapeuta - facilitátora) si pohovořit s partnerskými dušemi, průvodci a moudrými bytostmi (také dušemi) o svém současném životě či o svých minulých životech, a nahlédnout tak ty zkušenosti z této poněkud odlišné perspektivy. No a také se podívat právě na ty úmluvy (kšefty :-) duší. To je jedna možnost pro určitý typ lidí. (Jde o knihu Proměny duší, sestavil ji z kazuistik a okomentoval autor této metody Michael Newton. V dalších svých knihách popisuje duchovní svět a dost věcí okolo duší a vtělování, které zjistil díky svým klientům po dobu mnohaletého výzkumu. Věnuji tomu samostatný článek či více ZDE)

 

Další to možná vyřeší tím, že si řeknou: To je jasné, je přeci třeba žít v souladu s tao.

No, to je sice hezká formulace, a zní fakt dobře, ale co to konkrétně znamená? A tak, když jsem se při jednom z našich rozhovorů s Lao-c´ na toto mistra zeptala, tak mi mimo jiné řekl: Jak být v souladu s něčím, kde není nic, co by nebylo tao, to je vážně otázka k zamyšlení. (Musím podotknout, že vůči mně se mistr projevuje se svým specifickým humorem.) A má pravdu. Je dobré se nad tím zamyslet. A já jsem třeba loni (červen 2019) došla po dosti bolestivé zkušenosti k závěru, že nic jako chyba neexistuje (myšleno v životních rozhodnutích a reakcích). Jen zkrátka přicházejí určité následky, důsledky. Ale nejde o trest. Je to prostě další zkušenost. (O karmě a jak já ji chápu a jaká k ní mám sdělení se mohu podělit jindy.)

 

Každopádně někdo by rád přeci jen měl jakýsi "kompas", který by mu pomáhal žít v souladu s tao, aniž by musel/potřeboval vstupovat do regrese a ptát se na to své duše a dalších. Já používám intuici, případně si pohovořím se svou duší, případně s někým dalším, případně se samotným tao. Ale! A tím se dostávám k dalšímu vtipnému výroku a také vlastně další rovině pohledu na to vše tady, a to je:

 

 

Opět zkusím dopátrat, kde jsem k tomu přišla. Ale živě se mi vybavuje jedna z mých cest do regresí do minulých existencí (i mimo Zemi), kde jsem se snažila odhalit a pochopit příčiny čehosi, co se mi v životě děje, prošla jsem si tam bolestí a frustracemi, až jsem se dostala do prostoru (existence mimo tělesnou-hmotnou inkarnaci) a hleděla poměrně z blízka na Slunce a najednou mi to docvaklo a já se začala fakt hlasitě smát, až mi slzy tekly. "Vždyť je to jen hra a já na to zapomněla!" říkala jsem celá nadšená z toho uvědomění nahlas. "To se povedlo!"

 

Je to hra velikého tao na stvořený svět. (Svět počítačových her to vlastně v něčem velmi zjednodušeně připomíná.)

A to celé - tedy tao - se "pohybuje" v modech: bytí - nebytí - bytí - nebytí ... A nemá to počátku ani konce. (Háčkem je náš jazyk, který neumí moc pracovat mimo rovinu prostoru-času, takže mi promiňte ty kostrbaté formulace.)

Takže stav "bytí", tedy stvoření, představuje jednu hru - a hry velikého tao jsou dlouhé a velkolepé :-) Každopádně mají vždy konec a vše se zase navrací do "nebytí". A jediné, co zde bylo, je a bude, je tao. :-) Protože tao je to, co tu bylo, když tu ještě nic nebylo. :-)

A pak z "nebytí" opět povstane "bytí", neboť jak praví v Tao Te Ťing i Lao-c´: tao plodí jedno, jedno plodí dvě, dvě plodí tři, tři plodí deset tisíc věcí = vše. A rozehraje se nová hra. A jak mi Lao-c´ při vysvětlování této pasáže řekl: toto vše (0-1-2-3-vše) platí současně. :-)

 

Vraťme se však k rovinám nahlížení na to, co se nám v životě děje. Prostě je to jen hra. Pravda, situace a roli si domluvila naše duše. A nebojte, dáme-li se, tak nás i dobře vede. Ale jak to budeme nahlížet a jak to budeme hrát, to je na nás. A tím nenabádám ke stoickému klidu a povznesení se mimo naši každodenní realitu s tím, že je to "jen" hra a o nic nejde. Ono sice o nic nejde, ale podívejme se na děti, s jakým prožitkem a zápalem hrají své hry. A na nás je, zda si to budeme užívat (i to nepříjemné) hlubokým prožitkem a budeme přitom zajatci nevedomosti, a nebo si to budeme užívat i tím hlubokým prožitkem, ale s vědomím těch dalších rovin nahlížení a chápání. A tím pádem nemusíme (tolik) trpět.

 

Tak tolik zatím můj úvodní pohled na to, jak já v tuto chvíli chápu tao a tedy i skutečnost.

A jsem otevřena diskusi, respektive sdílení vašich pohledů. Děkuji.