Já a M. Newton - resp. knihy Michaela Newtona a já

(akt. 12. 3. 2020)

Na konci ledna 2020 jsem byla přivedena k setkání s mou první knihou Michaela Newtona Proměny duší. Jde o soubor kazuistik dalších terapeutů z celého světa, kteří pracují metodou vyvinutou panem Newtonem. Jde o hypnoterapii s regresí nejen do minulých životů, ale především do duchovního prostoru, v němž přebývají duše mezi jednotlivými inkarnacemi sem na Zemi, do prostoru, kde jsou doma a kde se dále učí a rozvíjejí se mimo zkušenosti inkarnací, kde spolu uzavírají dohody pro inkarnace, vybírají si inkarnace atp., ale ono to vše souvisí.

A jak jsem se k té knize dostala? Prostě jsem něco v sobě zase řešila právě ohledně vztahu mne jako Silvie s mou podstatou, tedy řekněme duší. A vyvstaly mi nějaké otázky a zmatky, a tak jsem to prostě pomyslně hodila do prostoru s žádostí o nějaké další vedení či odpovědi. A to přišlo. Prostě jeden den (29. ledna) nejasný a jemný pocit, že bych se měla podívat do jednoho krámku tady u nás, i když jsem vyloženě nic z jejich sortimentu nesháněla (vykuřovadla, kameny, karty ap.). A druhý den na to (30. ledna) po skončení v práci zase ten pocit. Pravda, v poslední době jsem se zabývala právěže tématem léčitelství, respektive energetického léčitelství, pořídila jsem si k tomu dle pocitu i pár knih. Tak mě napadlo, že třeba v tom krámku také budou něco k tomu mít, a tak jsem se nechala vést tím pocitem. Tuto knihu měli ve výprodeji s 50 % slevou :-)

Knihu Proměny duší jsem postupně přečetla a v každém tom případu mi něco pomáhalo v odpovědích na mnou vznesené otázky, přinášelo mi to i další poznání a dost to rezonovalo i s mými osobními zkušenostmi a informacemi, které se mi dostaly od různých zdrojů.

Nakonec mě to vedlo k tomu, že jsem si na internetu v jednom velikém knihkupectví objednala další jeho knihy a netrpělivě čekala na jejich dodání. To se stalo v pátek 6. března, no a za odpoledne a sobotní ráno jsem zhltla první z dodaných, a to knížku Osudy duší. A při čtení Závěru této knihy mne to doslova rozesmálo. (Vypadá to, že fakt asi nejsem blázen, a nebo je nás docela dost.) No a to je nakonec i důvod, proč jsem se rozhodla napsat tento článeček a podělit se s vámi o své ... zkušenosti a poznání. Tak.

Nejprve ocituji pár částí ze zmíněné knížky a jejího Závěru, kde se snaží autor na základě svých výzkumů a zkušeností odpovědět na otázku, proč Bůh dopouští existenci zla:

s. 201 - 202 "Tato kniha představuje myšlenky o pořádku a moudrosti, které pocházejí z mnoha duchovních úrovní. Jejím pozoruhodným základním poselstvím, které částečně pochází od pokročilých subjektů, je možnost, že Bůh - nadduše našeho vesmíru - je na nižší úrovni, než na které leží dokonalost. To by znamenalo, že úplná neomylnost je spojena s ještě vyšším duchovním zdrojem.

Z mé práce vyplývá, že záměrně žijeme v nedokonalém světě. Země je jedním z nespočtu světů obývaných inteligentními bytostmi. Každý má svou míru nedokonalosti, kterou mají tyto bytosti zharmonizovat. Když tuto myšlenku rozvíjím dále, mohli bychom existovat v jednom z vesmírů, z nichž každý má svého Stvořitele, který disponuje různou úrovní dokonalosti. Podobně odstupňovány jsou úrovně duší popsané v této knize. V takovém panteonu má tak duchovní bytost dovoleno vládnout podle Jeho nebo Její vůle.

Pokud je duše, která přichází na planety našeho vesmíru, potomkem rodičovské nadduše, jež se zdokonaluje skrze naše utrpení, můžeme mít duchovnějšího prarodiče, který je absolutním Bohem? Představa, že se náš nejbližší Bůh vyvíjí stejně jako my, nic neubírá na dokonalosti Zdroji, který stvořil našeho Boha. Podle mne neztratí svrchovaný dokonalý Bůh svoji všemohoucnost ani úplnou kontrolu nad stvořením tím, pokud dovolí, aby na jeho dílo dohlíželi méně dokonalí vysoce rozvinutí potomci. Tito nižší Bohové mohou mít dovoleno tvořit své vlastní nedokonalé světy jako ucelené nástroje ponaučení, aby se mohli stát součástí nejvyššího Boha."

To je, co?! A teď z mých psaných rozhovorů s různými zdroji (moje otázky a tak dám do lomítek):

25. 6. 2017 (prosba na "zdroj pravdy")

/Kdo či co je ten, kterého někteří lidé nazývají Jehova?/

Tak to je zajímavá otázka. Mnoho lidí nenajde odvahu se na něco takového vůbec zeptat. Buď jej ignorují, nebo jej uctívají. Ale to je jedno. Tak tedy. Jehova. Pěkné jméno, že?

Co ti odhalit? Je věčný, je neměnný, má blízko ke zdroji, ale není zdrojem, není počátkem. Ale to asi tušíš, jinak by ses na něco takového ani neptala. Je jedním z mnoha. Je velký, ale není věčný a všemohoucí, i když jeho velká moc sahá daleko.

Co ještě k němu říct? Někdy jde z něj strach, je plný hněvu, často, někdy, to ti lidé. Kvůli nim se rozčiluje, nějak mu na nich záleží. Těžko říct proč.

28. 6. 2017 - výňatky ze psané rozpravy s mou duší na různá témata:

/Tak dobrá. Jak se to má s tao a bohy?/

Panečku. Ty jdeš hodně k jádru. Hmm. Jak ti to jen vysvětlit.

Rozhlížím se tu po vesmíru a není nikde nic, co by nemělo počátek a vzor v tao. I vesmír - tedy ten hmotný i energetický byl stvořen. To, co Lao-c´ označil pracovně slovem tao, tak to je něco, co tu bylo, když tu ještě nic nebylo :-) Vtipné, uznávám.

Hůře se to chápe.

A jde to v cyklech - vznik a zánik, vznik a zánik. I když - pojem cyklus je nepřesný. Spíše tam a zpět nebo nahoru a dolu jako sinusoida. (pozn.: mluví o stvoření a zániku)

To je tedy to, co můžeme označit jakkoliv - a tao je myslím moc hezký "pojem". Tak. A jak to souvisí s bohy? Bohové - také vtipné označení - to jsou prostě jen schopnější, mocnější bytosti než třeba lidé. Je jich docela hodně.

/Takže není jediný Bůh, který byl na počátku všeho?/

(zamyšlení)

Problém je se slovy.

Nejprve je nic. Z nic vznikne něco. A ... jak to jen vysvětlit?

Asi tak. Je jediný zdroj všeho. A jestli to označíš jako Bůh nebo jakkoliv, to je v podstatě jedno. Nic to na tom faktu nezmění. Je to to první stvořené, z čehož pak vzniká vše další, další stvoření a tvoření.

/A tao?/

To je pravzor. I toho prvotního stvořeného. Lao-c´ to věděl a ví a řekl či napsal to vcelku jasně.

Já vím. Hodně lidí to nechce slyšet ani přijmout. Chtějí mít svého osobního a jediného pravého Boha, stvořitele všeho a pána nade vším. I nad sebou. Je těžké žít bez pána, bez velikého Boha všemohoucího. Je těžké se srovnat s tím, že i jejich Bůh či bůh byl stvořen. Smutné. Je mi to/jich líto. Ty to doufám takto dělat nebudeš? Ne, vím to, ty to dělat nebudeš.

Víš, že je to těžké, bez Boha, který by naslouchal lidským nářkům a plnil jejich přání. Přesto ty chceš "skutečnost".

/No a co ten Jehova?/

Zase on. Ten ti nějak leží v žaludku. Nech ho. Hrál si s lidmi. I lidé tvoří. Tak i bohové si hrají a tvoří. Celé to tvoření je vlastně hra. Takové trochu domino - co se ale rozbíhá na všechny strany. Stvořené dále tvoří a to stvořené dále tvoří. Je to moc hezké a docela veselé. Tedy po většinu času.

Jehova si hrál a skutečně stvořil lidi.

(...)

/A co planetu Zemi, tu také stvořil Jehova?/

Ano. I to je jeho projekt. Ale ... měj na paměti, že oni nesmí, nemohou stvořit něco, co není v souladu se zákonitostmi tao.

/(...) Ale ... ještě, jak je to s dušemi?/

Jako, kdo je stvořil?

/Ano./

Hm. Další trefa, střela směrem k jádru.

Pátrám po informacích.

(malá odmlka)

Duše se oddělily od počátku v té velké hře na tvoření. Je to totiž taková velká legrace a hra.

Jsou herci i diváky zároveň, ale je to hodně velký propletenec. A to, co na počátku vypadalo jako velká zábava a legrace, zábavou někdy, někdy dost často, přestává být, často se už aktéři nesmějí.

Je to jako děti. Začnou si hrát. Pak to ale začnou někteří brát příliš vážně, začne se jich to dotýkat a už se to zamotává a zamotává.

Té změti propletených vztahů a vazeb se říká karma. Vazby, dluhy i horší věci. Ale i hezké, jako třeba mezi tebou a X. Takže i když i ty to bereš moc vážně (vlastně obě jsme tak trochu do toho vtažené), tak to může být i krásné, hezké, něžné a líbezné.

Prostě hra.

(Pozn.: X je označení osoby, jejíž skutečné jméno nechci zveřejňovat)

Někdo by na základě tohoto mohl nabýt dojmu, že v tom řetězci tvoření a tvoření klesá ... kvalita, nebo jak to označit. Ale to není přesné.

Vše je v souladu s tao - VŠE. A vše je neustále v tao, není nic, co by nebylo tao. Tudíž to, co vypadá jako oddělené, je sice řekněme "individualizované", ale není mimo tao. Nikdy jsme se neoddělili. Nikdy. Je to jen iluze, i když dost ... působivá, se všemi emocionálními až psychosomatickými projevy a důsledky.

Takže tolik asi, co mi přišlo k bohům, když jsem o tom četla v té moc hezké knize pana Newtona.