Démoni

(k 20. 12. 2020)

 

Démoni jsou dle mého názoru a pocitů nepochopené bytosti či entity. Pojem entita je možná přesnější, a nebo také ne a časem si i toto více ujasním.

 

 

Každopádně démoni fungují trochu jinak, než světlé ochranné bytosti a energie. 

Pokoušejí, a tím testují a posilují. Jdou víc natvrdo. Ale lidé je špatně chápou a svalují na ně vinu za své vědomé ci nevědomé volby a jejich důsledky.

 

Démoni tak mohou být vlastně našimi nejlepřími přáteli a spojenci - a to tehdy, kdy je vnímáme jako bdělé a ostražité upozorňovatele na to, kdy začínáme projevovat sklon upadnout do emocí, myšlenek a jednání typických pro "doménu" daného démona.

Případně nám mohou být velmi důraznými a důslednými učiteli tehdy, kdy již jsme do "domény" daného démona spadli a pohybujeme se v ní - tedy v odpovídajících emocích, myšlenkách a jednání. 

Obojí však vyžaduje naši vědomou přítomnost a pozorování sebe sama.

 

Pokud se pohybujeme v nevědomosti, pak se démoni jeví jako nepřátelé a ti zlí, kteří se nás jakoby zlovolně a svévolně zmocňují a "nutí" nás cítit se, myslet a jednat způsoby, které škodí nám a našemu okolí.

 

Proto když správně a hlavně pro nás užitečně pochopíme jejich úlohu ve vývoji nás a dalších bytostí ve světě duality, pak nejenže je přestaneme proklínat, či se jich bát, ale uvítáme je jako naše spojence a učitele a velmi důsledné průvodce na naší Cestě a v našem vývoji.

 

A ... :-) asi jste pochopili, že je mám svým způsobem ráda a cítím k nim řekněme až lásku, byť vím, jak drsně dokáží "korigovat" náš život. I já žila v nevědomosti, a tedy ve vlivu řady démonů - větších či menších. Tudíž znám temné noci duše a temnotu jako takovou na vlastní "kůži". 

Nyní vnímám jejich přítomnost. A svým způsobem ji vítám, byť to vyžaduje v mém životě v podstatě neustálou bdělost, což může působit oproti blahé nevedomosti náročně. 

Co je však skutečně náročnější? 

Nevědomě se plácat a být vláčen svými vnitřními démony sem a tam, otloukán a smýkán. A nebo jít, kráčet si, zvolna a lehce, v tiché radosti, spokojenosti a mírném úsměvu a pohotově a s lehkostí zachytávat sebenepatrnější upopzornění démonů na mé odchylování se od sebe sama a vychylování se z mého středu, z onoho pověstného oka hurikánu a z napojení na mou podstatu. 

První variantu jsme se učili a naučili tak nějak bezděky od svého narození od svého okolí. Protože je to v současnosti patrně záležitost větší části lidí, většiny populace. Je to návyk a zautomatizovaný proces.

Druhá varianta je méně běžná. Vyžaduje obrácení pohledu z venku dovnitř na sebe sama. Chceme-li si ji pro svůj další život zvolit, tak pochopitelně nejprve potřebujeme odstraňovat ty nevědomé návyky - skrze zvědomnění a rozpoznání a následné přerušení a zrušení zautomatizovaných programů. No a osvojování této bdělosti vyžaduje holt nějaké vědomé úsilí a opakovanou a neustálou praxi, než se to stane naší novou přirozeností, naším novým zautomatizovaným programem, a tudíž to nebude již tak náročné. Prostě učení se něčemu novému je nejdříve větší či menší dřina a vyžaduje to úsilí, ale časem a procvičováním se to stává snazší a snazší, až nám to přijde zcela přirozené. Poté si budeme při zpětném pohledu na svůj život či při rozhlédnutí se kolem sebe říkat, jak jsme mohli žít ve slepotě a nevědomosti tak dlouho. Proč jsme tak dlouho trpěli.

 

Ale to je vývoj a nic není chyba, je to proces učení a svým způsobem zábava, ne? :-))))))

Vždyť o čem by jinak život byl. O hromadění majetku? O získávání vyššího a vyššího postavení? Proč ne, pokud nás to baví. Ale dělejme to plně vědomě, pokud možno, a ne pod vlivem démonů. :-)

 

Takže asi tak k vašemu případnému zamyšlení. A až mi dozraje další část, tak se zde třeba o ni zase podělím.

 

A kdo by chtěl o vztahu tak zvaně temných a světlých bytostí uvažovat dál, zkoumat jej, tak jen do toho.

Protože vše je součástí tao. Nic není mimo, nic není omyl a chyba.

 

Miluji démony jako své spojence a přátele, laskám a objímám je, neboť mi neškodí, ale přináší mi bdělost a vidění toho, jak působí pro dobro, pro vývoj lidí, byť drsnými a bolavými cestami a praktikami. Není nutné zbytečně trpět, pokud si to vědomě či nevědomě nezvolíme. Teprve až nás naše utrpení přestane bavit, pak teprve můžeme projít skutečnou vnitřní transformací, která má pak přesah i navenek.