Vztahy

(14. 4. 2020)
 
Nedávno jsem se poměrně rozsáhle rozhovořila v článku na pokračování na téma bolesti. Hodně bolesti, emocionální a v konečném důsledku pak i fyzické, má původ ve vztazích. Kdo by to neznal z vlastní zkušenosti, mě nevyjímaje, že?
 
Téma vztahů je poměrně široké. A tak, pro účely mého či našeho společného zamyšlení, bych se pokusila o určité vymezení. Budu to nazírat z úhlu pohledu nikoliv malého dítěte, ale řekněme odrůstajícího dítěte, teenagera či tak zvaně dospělého člověka:
  • Proto za základ považuji (jako mnozí další) - vztah sám k sobě.
  • Pak tu máme mezilidské vztahy. Zde bychom mohli vidět několik rovin, např. z úhlu pohledu dobrovolnosti. Na první pohled nedobrovolné jsou vztahy uvnitř biologické rodiny - tj. rodiče, sourozenci, další příbuzní ze strany rodičů, potažmo vlastní děti a příbuzní ze strany partnera. Pak jsou polodobrovolné vztahy - sousedi, na pracovišti, ve škole a tak. No a pak jsou ty dobrovolné vztahy - tedy přátelství, partnerství, zájmové skupiny atd. Někdo to má komplikované vztahy třeba v rámci církve a podobných struktur, které mají různou míru dobrovolnosti dle typu struktury a jejích pravidel.
  • Pak tu máme vztahy k jiným živým a hmotným bytostem - živočichům, rostlinám, mikroorganismům. Těžko říct, zda to dát do jedné kategorie, či nikoliv, ale: Pro někoho je veliký rozdíl mezi vztahem s jeho domácím mazlíčkem (myšleno zvíře :-), to bývá obvykle velmi osobní a leckdy to připomíná spíše mezilidské vztahy. A mezi vztahem k ostatním živým bytostem a k přírodě. Zajímavé jsou v současné moderní společnosti vztahy k mikroorganismům, obzvláště k potenciálním původcům různých onemocnění (stačí se podívat na několik reklam "boje s mikroby").
  • Pro někoho sem dál mohou vstupovat vztahy k nehmotným entitám, např. i včetně Boha či bohů, ale pro jiné sem patří i andělé, víly, skřítci, světelné bytosti, mimozemšťané, duchové, duše zemřelých i živých ...
  • Neměli bychom zapomínat na vztahy k idejím. Sem mohou spadat kategorie jako: národ a nacionalismus, vlast a vlastenectví, rodná země či kraj, domov, život, smrt ...
  • A má také význam se zamýšlet nad našimi vztahy k: pěnězům, jídlu, sexu, moci ... - toto je kategorie, u které si myslím, že může mít spíše kořeny v některých z výše zmíněných okruzích vztahů dle individuální situace toho kterého člověka. Myslím si, že často tyto vztahy k těmto "věcem" mohou být o vztahu k sobě, ale i k jiným lidem, ale i třeba k Zemi, k idejím a tak.
Tím bychom měli za sebou spíše jakési uvědomění a ujasnění si, jak je to vlastně obrovská záležitost - když se řekne "vztahy". A jak to na první pohled vypadá složitě a děsivě, skoro jako noční můra - což může být skutečně životní realita celé řady lidí, byť se to třeba snaží i umně skrývat a tvářit se jako šťastní a naprosto ok a v pohodě.
Každopádně se domnívám, že na Zemi není mnoho lidí, kteří by skutečně neměli žádné problémy, záseky a podobně ve vztazích, řekněme i jen v mezilidských vztazích. Tudíž se vztahy ve svých myšlenkách sem tam či častěji zaobírá asi skoro každý z nás.
 
Dovolím si ještě jednu úvahu, než začnu představovat svůj návrh postupu řešení problémů v oblasti vztahů.
A to - co je to vlastně VZTAH? Už jste se nad tím někdy zamysleli?
Je to totiž dualita tohoto světa - tedy relace mezi JÁ a tím ostatním, druhým, tedy NEJÁ. Věda a jiní hovoří o vztahu subjekt - objekt. A okolo toho se totiž točí téměř veškeré naše vnímání, konání, usilování a pachtění se, ale právěže i naše starosti, radosti a pocity štěstí či spokojenosti. Dokonce většina (či alespoň značné množství) lásku ztotožňuje se vztahem, a pak se diví. (I já to dělávala :-)
 
Každopádně asi málokdo bude považovat za světoborný objev či myšlenku, kterou jsem uvedla - tedy že vztah je relace (tedy jakási spojitost) mezi JÁ a NEJÁ, tedy tím okolo. Všichni o tom máme nějakou představu. Každopádně už první vlna problémů vzniká v tom, kde je ta dělící linie, ta čára, ty řekněme HRANICE. Kde tedy končím já a kde začíná to okolo, co je moje a co moje už není.
V tomhle já měla před časem takový bordel, že vím, o čem mluvím. A asi i teď tam pár skrytých nejasností a nepořádků k dořešení jistě zbylo. Co mi tehdy moc pomáhalo si v tom udělat jasněji, byly knihy autorů Cloud, Henry a Townsend, John, především jejich kniha s prostým názvem Hranice, no a pro práci s dětmi jejich kniha Děti a hranice.
Proč jsou hranice tak důležité, respektive v nich mít jasno? To je jako se státy. Prostě potřebujete vědět, co je vaše a co už vaše není. Křičí na vás někdo? Fajn, možná má pro to dobrý důvod, ale jeho emoce vám nepatří - tudíž není na vás je řešit. Myslím, že v takové situaci má každý dost práce se svými emocemi a myšlenkami, které létají zběsile nitrem. Tak třeba proto si myslím, že je dobré v tom mít jasno.
 
Takže jako vůbec první, řekněme přípravnou fázi procesu práce s vlastními problémy v oblasti vztahů ke komukoliv či čemukoliv je: UJASNIT SI SVÉ HRANICE. Co je mé, a nesu tedy za to zodpovědnost, a co mé není a možnost intervenovat mám až poté, co jsem o to požádána, mám souhlas.
Protože spousta lidí moc ráda řeší problémy jiných, ráda radí, ale nehodlají řešit to své, neboť mají (někdy mylný) pocit, že za to přeci mohou ti okolo a to oni by se měli změnit.
 
Z tohoto ujasnění by mohlo vzejít to, že si řeknu, že za to své (svůj nepořádek, ale i to hezké) nesu plnou zodpovědnost sama a nemohu očekávat, a dokonce to vlastně ani nechci, aby mi do toho zasahoval někdo jiný. Zkrátka své věci si budu řešit sama, a pokud si nevím rady, budu hledat radu či pomoc, ale stále je to má zodpovědnost, nikoliv zodpovědnost terapeuta, léčitele, psychologa, psychiatra. Ti mi mohou pomoci, ale stále nesu zodpovědnost sama. 
Takže další stále ještě přípravná fáze: PŘEBÍRÁM ZODPOVĚDNOST ZA SVÉ ZÁLEŽITOSTI. Pozor - s tím souvisí i to, že naopak odkládám chybnou zodpovědnost za záležitosti druhých! To je nutné a podstatné si uvědomit, řada lidí na toto zapomíná. Také to neznamená necitlivost vůči problémům druhých - ale je to o respektu a úctě k sobě i k druhým. Však mám-li chuť a cítím-li se na to, že chci tomu dotyčnému pomoci, tak mu mohu svou pomoc nabídnout. Ale je na něm, zda ji přijme či nikoliv. Respektujme se navzájem, i s volbami, které se nám mohou jevit třeba i jako chybné. Ale ... respektujme své hranice a suverénnost na svých územích - to je první předpoklad míru, a to nejen mezi státy, ale i mezi lidmi.
 
A zde si dovolím svou úvahu: 
DOKUD NEBUDE MÍR MEZI JEDNOTLIVÝMI LIDMI, NEBUDE MÍR MEZI ZEMĚMI, NÁRODY, RASAMI, CÍRKVEMI ... 
A DOKUD NEBUDE MÍR UVNITŘ JEDNOTLIVÝCH LIDÍ, NEBUDE MÍR MEZI JEDNOTLIVÝMI LIDMI.
Tak je to až prosté, tak je to až složité. Výhoda na tom je, že nemusíme čekat, až někdo něco, ale můžeme pracovat každý sám na sobě. :-))))
 
Tím, že jsme si ujasnili a držíme si jasno v tom, co je naše, a přebrali jsme za to plnou zodpovědnost, se nám v nás pomalu ale jistě rozvíjí zdravý vztah sami k sobě. Tedy SEBELÁSKA. 
To jest - mít se rád, ráda. Zní to jednoduše, a přeci to pro řadu z nás tak jednoduché není. Už od dětství celá řada z nás byla korigována, což neříkám, že je nutně špatně. Spíše jde o způsob - a tak máme v sobě toho vnitřního korektivního rodiče, vychovatele, soudce, kritika a tak podobně, který pohotově kritizuje, posuzuje, hodnotí ... často velmi nepříjemným a vlastní hodnotu srážejícím způsobem. Řadě lidí v odstraňování tohoto jistě pomáhají knihy Dona Miguela Ruize (Čtyři dohody, Pátá dohoda a další).
 
Ale co je to zdravý, dobrý vztah sám k sobě, tedy ta sebeláska? Opět si myslím, že je to dobrá otázka k zamyšlení.
Nevím, jak vy, ale já byla vychovávána k tomu, že nemám být sobecká, že se mám pokud možno vždy a o vše dělit, že se mám starat o druhé, stále sledovat, zda někdo nepotřebuje pomoci a hned přispěchat na pomoc, ačkoli o to ten dotyčný ani nežádal a třeba to ani nechtěl, nebo že nemohu přeci sedět a nic nedělat, potažmo bavit se, když ostatní pracují ... Asi bychom spolu mohli velmi rozšířit výčet představ, které vypadají nádherně, lidsky, humánně, až na to, že nám více či méně častěji nakonec dělají z našeho osobního života peklo, nebo jsou příčinami nemocí, depresí, shroucení a tak, kdy si to ani dotyční neuvědomují, že tam jaksi něco chybí, skřípe, nefunguje - a to je právě ten vztah v prvé řadě sám k sobě. Pak máme pocit vyčerpání, frustrace, naštvanosti, že jsme se přeci pro jiné rozdali, ale po nás neštěkne ani pes. Je vám to povědomé? To je právě ten bordel v hranicích - staráme se o jiné a čekáme, že to samé budou ostatní dělat naopak - tedy starat se o nás. Já vím, když se to řekne takhle explicitně, tak většině možná dojde, že je to ne úplně dobrý model mezilidských vztahů. Ale když si to neuvedomujeme a jsme v tom kolotoči starání se o vše a všechny okolo, ale kašleme na sebe, tak to tak úplně jasné není. Že?
Háček spočívá v tom, že jak jednáme sami se sebou, tak nám to okolí velmi rádo zrcadlí v tom, jak s námi jednají ti druzí, byť to dělají zpravidla na nevědomé úrovni. A to je i někdy ten moment, kdy lidé říkají: Ale to oni se ke mně chovají tak hnusně, uráží mě, kritizují mě. To oni by se měli změnit. Jenže ... jednak se oni měnit nechtějí a vy je k tomu sebelepšími výčitkami či jinou manipulací nepřimějete. No a leckdy, když od takových lidí odejdete a najdete si jiné, tak co nevidět se schéma opakuje. No a to je krásný signál pro to, že je třeba obrátit pozornost dovnitř a převzít zodpovědnost a měnit to jediné, co změnit můžete - to jest, sami sebe.
 
A tím už se dostávám k mnou navrhovanému postupu - který je zcela otevřený vašim podnětům (moje mailová adresa je někde vlevo či v kontaktech).
Tento postup vyžaduje co nejvíce VĚDOMÉHO JEDINCE.
Tedy jedince, který je schopen vnímat, co se v něm děje, a který je ochoten vědomě s tím něco dělat, pokud to, co se mu děje, se mu nelíbí, nevyhovuje mu to, neslouží to k jeho, a tím i k všeobecnému blahu a spokojenosti, pohodě a míru. Tak.
 
A teď ten POSTUP:
  1. Pozornost - Schopnost vnímat se, uvědomovat si sebe, pozorovat sebe i v napjatějších a náročnějších situacích - tedy pěstovat schopnost se skenovat po stránce emocí i tělesných pocitů, rozvíjet svého vnitřního pozorovatele. (Dovolím si poznámku: řada lidí medituje. Nic proti. Ale mám pocit, že někteří tak jakoby se snaží utíkat do příjemného stavu uvolnění a vyprázdnění od rušivých myšlenek. Vycházím z toho, že nejčastěji se setkávám s pojetím meditace jako se stavem vyprázdnění mysli, tedy že myšlenkám není věnována pozornost, až pokud možno ustanou.) Já naopak požaduji: věnujte myšlenkám a pocitům a emocím pozornost, uvědomujte si je, ale nenechte se jimi strhávat do automatických reakcí. Ba co víc: nesuďte je a už vůbec ne sebe, dovolte si cítit a myslet si cokoliv. Je těžké být upřímný k jiným, ale pro řadu z nás je dokonce i těžké být zcela upřímní sami k sobě. Dovolme si to, dovolte si to.
  2. Hledání - Techniky k hledání a nalézání příčin. Tedy odkud se berou ty nepříjemné pocity, proč mám tendence si něco (o sobě či jiných) myslet, kde se vzalo to přesvědčení, proč chci jiné stále jen posuzovat, potažmo porovnávat sama se sebou, proč mě bolí u srdce právě v této situaci, při tomto výroku, když vím, že srdce mám (zatím) zdravé ... Těch technik je celá řada, každému vyhovuje něco jiného. Zmiňuji se o tom v článku o bolesti - v jeho první části. Ale abych jmenovala: intuitivní/duševní psaní, regrese do minulosti, psychoterapie, ... Buď se tím prokousáváme sami, nebo se můžeme obrátit na zkušené průvodce, terapeuty.
  3. Řešení - tedy Co s tím, co jsme zjistili? Někdy opravdu stačí si uvědomit, odkud to vzešlo - jak říká mistr Ježíš: Pravda vás osvobodí. Někdy je však nutné zvolit nějaký postup, který nám: pomůže přeformulovat ty nefunkční programy (dohody - dle Miguela Ruize); odstřihnout se od vadných kořenů, které nám pumpují do nás jedovaté sebesoudy a přesvědčení; podívat se na situaci z širší perspektivy, jiného úhlu, přestat ji brát tak vážně; a další.
A celý ten postup vyžaduje lásku k sobě, a něhu k sobě. Tedy jít do toho s tím, že se mám rád/ráda a chci si pomoci, ne se ještě více zdeptat na základě získaných zjištění.
A celý ten postup je totiž i výrazem lásky k našemu okolí - neboť se chceme rozvíjet a mít lepší a lepší vztahy, že? :-) A to je důležité.
 
Proto tolik v předchozí části zdůrazňuji tu sebelásku. Tedy otočit to pořadí.
Otočme všichni to pořadí!
Nejprve se každý primárně postarejme sami o sebe, místo toho, že se staráme o druhé a čekáme, že oni se naopak budou starat o nás.
No a pak teprve obracejme pozornost ven a pomáhejme těm, kteří nás o to žádají. Pokud cítíme, že na to máme zdroje (energetické, emocionální - tedy ty vnitřní, případně ty vnější).
Ono totiž kdyby se lidé primárně každý staral sám o sebe, pak by výrazně ubylo těch, o které je potřeba se postarat, protože na to sami z nějakého důvodu nestačí.
Pak bychom tu měli společnost plnou skutečně dospělých a zodpovědných lidí.
Tak.
 
Co vy na to?
Podělte se přes e-mail o vaše konstruktivní názory a zkušenosti, pohledy. Uvítám to.