Vztah duše a vtělení

(14. 4. 2020)

 

Přes článek o tao jsem se dostala k upřesnění toho, jak já chápu pojem duše - to abych v tom hned z počátku udělala jasno a nevznikala nějaká nedorozumění. To byl další článek.

Pak jsem napsala ten článek na pokračování na téma bolesti - kde jsem se také nevyhnula zmínkám o duši.

No a když jsem pročítala a ladila svůj článek o vztazích, došlo mi, že by bylo na místě pokusit se nějak slovně uchopit ten nejzákladnější vztah, který jako bytosti inkarnované do podoby lidí zde na Zemi máme, a to je vztah inkarnace a duše, nesmrtelné podstaty.

Jak jsem zjistila, tomuto tématu se už věnoval bezpočet lidí, a to nejrůznějšími způsoby. Mě v poslední době zujaly knihy Michaela Newtona.

 

Nebudu tady tedy papouškovat to, co řekli jiní lidé.

Chtěla bych se zde podělit o svou zkušenost, ale především o můj vývoj v této oblasti.

 

V dětství, pokud si pamatuji, mě ani v nejmenším nenapadlo uvažovat o nějaké duši. Vyrůstala jsem v rodině, kde otec se sice považoval za křesťana, ale do kostela nechodil a ke křesťanství jsem (zaplať Pánbůh :-) vedena nebyla. Dokonce prý příbuzenstvo z otcovy strany mělo nějak problém s tím, že u mě jako asi jediné nedošlo k pokřtění, narozdíl od mého staršího bratra a nejbližších bratránků. U zbytku vrstevníků v tomto rodu nevím, zda křtem prošli či nikoliv. Babička z matčiny strany se na stará kolena k Bohu, Ježíši a Panně Marii obracela, dokonce jsem tehdy zkoušela číst ty její modlitební knížky, ale nedávalo mi to příliš smysl. To víc už mě oslovily ty malebné svaté obrázky Ježíše s planoucím srdcem a s Panou Marií, také planoucí srdce a vlídný úsměv. Tehdy jsem však neměla tušení, co se tím tvůrci snažili vyjádřit. Natož, abych tu zkušenost osobně znala. Toto byla celá má zkušenost s duchovnem v období mého dětství.

Každopádně už od dětství jsem se projevovala jako silný introvert, co se stranní kolektivu a skupinám lidí, ale spíše je jen pozoruje a zkoumá. Snažila jsem se již od útlého dětství pochopit, jak lidé fungují - po psychologické, ale i vztahové stránce. Myslím, že pro introverta, co by dle okolí "měl být více společenský" a měl by "zapadnout", docela logická činnost - tedy studovat, jak to jiní dělají.

 

V průběhu pozdního dětství a začátku dospívání mne oslovovali severoameričtí Indiáni, a naopak vůči křesťanství a bílé kultuře jsem se začala poměrně ostře vymezovat. Začala mě oslovovat i ekologie a ochrana přírody. Byly doby, kdy jsem se styděla za to, že jsem běloch, místy i dokonce za to, že jsem člověk.

 

Koncem základní školy a na střední škole jsem se považovala za čistě racionální bytost, chodící hlavu. Zbytek těla byl jen jakousi podporou života mého docela bystrého mozku. Přesto jsem začala narážet na zmínky o mezerách v evoluční teorii a další podobné věci. Berte to prosím tak, že v tehdejší době nebyl přístup k Internetu a neměli jsme doma počítač. V podstatě jediné běžně dostupné zdroje informací byly hlavně knihy, také pořady v televizi, no a časopisy - třeba 100+1 zahraničních zajímavostí, Abc atd. Tehdy jsem se vše snažila si vysvětlit a pochopit rozumem. 

Na střední škole jsem se stala členem věkově smíšeného oddílu, přesněji kmene Lesní moudrosti. A je zajímavé, že můj osobní štít nese výrazný odkaz na monádu - tedy to bíločerné znázornění propojení jinu a jangu. (To není telepatie, obraz monády jsem tehdy znala, ale nijak jsem o něj nejevila zájem. V tom je to zajímavé. No a díky své introspekci jsem již chápala a uvědomovala jsem si, že ve mně je světlá i temná část.)

 

Vysoká škola, respektive universita. Dost zajímavé období, protože hledání a zpracování informací je obor, který jsem vystudovala - jsem vystudovaný knihovník - rešeršér. Vtipné, že? Otevřel se mi mnohem větší přístup k informacím (v Praze je vážně hodně knihoven :-), no a také k Internetu. V hlavě více a více pálily různé otázky, a já hledala, kdo mi je zodpoví. Hltala jsem přednášky z filosofie a zkoumala pak pro sebe ty jednotlivé školy a systémy. Ale dříve či později mi v nich vždy něco chybělo. Zajímala mě psychologie, sociologie, politologie, systémová věda - ale jsou to vždy úhly pohledu na věc. Narazila jsem, jako asi skoro každý, na Svědky Jehovovi. Jenže když jsem zjistila, že nejsou schopní diskutovat a na mé otázky nemají odpovědi, přestala jsem se s nimi bavit. Mladí křesťané - další řekněme možnost získat odpovědi. Ale když místo odpovědí přicházel jen požadavek absolutní víry, tak zase nic. Já, bohužel či bohudík, nejsem schopná slepé víry, nejsem ochotná skočit a, jak oni říkali, doufat, že mě Bůh či Ježíš zachytí. Já potřebuji vědět.

V té době mě zaujal svým přístupem a způsobem nahlížení na skutečnost Henry David Thoreau (Walden, aneb život v lesích, Občanská neposlušnost).

 

Nástup do zaměstnání. Osobní vztahy. Osobní další samostudium všeho možného a hledání. Ale čeho? :-)

Hledala jsem něco, co by mi umožnilo pochopit skutečnost, co by mi dalo odpovědi, nebo možnost je získat. Co by bylo hluboce vnitřně konzistentní, co by nebyla jen víra v cosi (takže ne náboženství a církev už vůbec ne), co by nebyl jen myšlenkový konstrukt jak domeček z karet (takže žádná další filosofická škola či směr). A hlavně co by mi umožnilo chápat sama sebe, a to jako takovou, ale právěže i ve vztahu ke skutečnosti.

A tu přišla zajímavá "náhoda". Pamatuji si to jako dnes. Tehdy jsem měla poměrně krátce oslíka a vyráželi jsme s ním na výlety do našeho okolí. No a jak to tak v našich krajích chodí, oslík na procházce poutá pozornost. Tehdy se k nám přidala taková parta mladých lidí a povídali jsem si o povaze oslíků. A jeden ten mladík prohlásil, že je to "takový zenový".

O zenu jsem slyšela již dříve, ale nijak jsem necítila potřebu se jím zabývat. Avšak tato prostá zmínka mě přiměla se o zen zajímat. Postupně, přes kořeny zenu, jsem se dostala do čínského čchanového buddhismu. Pak k budhismu, ale ten mi přišel nějak složitý. Ale další "náhoda" byla, že jsem si opatřila v levných knihách knížku Alana W. Wattse: Cesta zenu. Krásná, doporučuji, paperback se mi rozpadá a je plná různobarevného podtrhávání, zvýrazňovačů a vepsaných glos. Podstatné však na této knize pro mne je, že mě přivedla k Tao Te Ťingu. Nejprve jsem si jej jen půjčila v knihovně, ale pak jsem neodolala a pořídila si svůj vlastní, který miluji a je také plný podtržení, glos a záložek. Jde o vydání z nakladatelství DharmaGaia, překlad a úžasné poznámky a komentáře Berty Krebsové (Praha: DharmaGaia, 2003). V češtině je k mání více různých překladů Tao Te Ťing, ale já tento považuji pro sebe za nejvhodnější, protože nejsrozumitelnější. Na konci je dokonce verze textu v čínštině - tedy ve znacích. Jeho jazyk, jakoby prostý, a přeci tak plný významů - prostě nemám slov. Jak se říká, kdybych si mohla vzít s sebou jen jedinou knihu, byla by to tato.

 

A protože nejsem schopna slepé víry, nestal se ze mě taoista (neboť -ismy nemusím). Ale ... prostě najednou Lao-c´ho pohled na svět mi konečně poprvé v mém životě přinášel smysluplné pochopení skutečnosti. V křesťanství a filosofiích nesoucích jeho odkaz je to o boji dobra se zlem, o střetu polarit, kde jedna se snaží zlikvidovat druhou. A najednou je tu někdo, kdo říká, že jedno bez druhého nemůže existovat, že se spolutvoří. Tudíž boj ... je na nic, nedává smysl. Naopak jde o to harmonicky spojit protiklady. Dále se mi líbilo, že nemluví o Bohu či bozích.

 

Dostala jsem se i k dílu dalšího významného stoupence tao, tedy k dílu Mistr Zhuang: Sebrané spisy, v překladu Oldřicha Krále. Jde o krátké či delší příběhy, jejichž údajným autorem je Čchuang-c´. Mám je, ale doposud jsem je nedočetla. Znovu mě to vrátilo k prostému a přeci bohatému jazyku Lao-c´ho.

Narazila jsem na docela tlustou super knihu Osho: Tři poklady tao. Osho zde promlouvá o několika kapitolách Tao Te Ťingu a mně to tedhy jen dokreslovalo to, jak i já vnímám a chápu Lao-c´ho slova. A to nikoliv rozumem, ten je na to krátký, ale něčím, co jde jakoby z hloubky, hlubokým souzněním a prožitkem. Nádherné.

A o tom to pro mne je. Tady nejde o víru. Tady jde o mou hlubokou osobní zkušenost. Čímž se mi vybavují slova Tao Te Ťing (s. 74): "Odkud vím, že takový je zrod všech věcí? Právě skrze toto." A víc neříká. Lao-c´ nediskutuje, neobhajuje - jen říká, jak to je.

V tehdejších dobách jsem jeho slova brala jako úchvatné metafory, kterými se snaží popsat skutečnost. Až o spoustu let později, díky mým dalším osobním zkušenostem, jsem dospěla k závěru, že je až děsivě doslovný. A to to zatím dokážu vidět jen u malinké části jeho slov.

 

A nyní to podstatné - tedy moje cesta k mé duši:

- Ve svém mládí jsem byla jako spousta lidí kolem mne přesvědčena, že prostě umřu, a tím zmizím. Konec. Neznělo to optimisticky, ale takto to vyplývalo z výuky ve škole a z lidí okolo mě.

- Později jsem narážela na zmínky o životu po životě (Raymond A. Moody) a na zmínky o mimozemských civilizacích. To jsou ty "mezery" v teoriích učených ve školách, o kterých jsem mluvila výše. Tehdy mne zajímal a přitahoval Starověký Egypt, takže ... mi to vrtalo hlavou. Ty otázky, na které jsem nevěděla odpovědi, protože jedni tvrdili to a druzí něco úplně jiného, pravý opak. No a jak se v tom má pak jeden vyznat, že?

- Na vysoké škole jsem začala bydlet se spolužačkou, pro kterou reinkarnace je jasná věc. Nechávala jsem jí to jako její víru. Jsem v těchto věcech velmi tolerantní, pokud to není nějak ohrožující zdraví, bezpečí a život. Ona usiluje o ukončení cyklu reinkarnací. Já jsem si říkala, že je tu docela fajn, tak proč si to neužít vícekrát - není kam spěchat :-)

- V roce 2015, v květnu mi do života přišel můj první seminář u paní Simony Láskové na téma Intuice. Intuici jsem v té době používala cíleně a vědomě ve svém běžném životě, a to jako již rovnocennou alternativu ke svému rozumu (neboť po předchozích životních zkušenostech mi bylo zjevné, že rozum má své limity a dokáže i zmást sám sebe pomocí logiky). A tak jsem šla na ten seminář s tím, že za vyzkoušení přeci nic nedám. V té době jsem pro mne nezvykle silně prožívala dilema ohledně bambusů na své zahradě. Moc jsem toužila si je pořídit a mít je, užívat si jejich přítomnost. Ale zároveň jsem s tím měla nějaký vnitřní problém, ačkoliv na své zahradě mám rostliny z celého světa. Mimochodem, Evropa je prý jediný kontinent, na kterém není původní žádný druh bambusu. Prostě bambusy sem nepatří. A tak na tom zmíněném semináři po výzvě k volbě tématu pro práci s pomocí intuice jsem si zvolila toto své dilema. A co mi ta práce na tom semináři poodhalila, tak to mi vyrazilo dech a skoro to vypadá jako můj počátek přijetí toho, že mám nesmrtelnou duši, která již zažila celou řadu životů. A některé z nich i v místech, kde bambusy rostly :-)

- Běhalo mi to hlavou, a tak jsem se přihlásila na podzimní přednášku a seminář na téma regrese - tedy vstup do minulých životů, a to jako terapeutický nástroj zjišťování příčin problémů a jejich odstraňování. A tak mi konečně začaly chodit odpovědi na to, proč je mi něco blízké, proč celý život mám nějaký pocit a tak dále. Úplně mi to převrátilo život naruby, ale konečně mi to začínalo, to celé, dávat nějaký smysl. Byla jsem naprosto uchvácena.

- Postupně jsem prošla dalšími semináři u paní Láskové na další témata. To je totiž ta osobní zkušenost, prožitek a poznání, které já potřebuji, abych byla ochotná něco nehmotného začít připouštět a uznávat.

- Rok 2017, 15. dubna. Poměrně dlouho jsem váhala nad přihlášením na tento seminář - téma: Intuitivní písmo. Nakonec jsem tedy dala na intuici a přihlásila jsem se. A další zlomová zkušenost. Jde o techniku napojení na různé zdroje a příjem sdělení skrze písmo, tedy psaní. Bývá to někdy označováno jako chanelling, ale já to slovo nějak nemám ráda. Každopádně se mi otevřel další nezměrný přístup k informacím, poznání. A v červnu 2017 se mi na můj dotaz po identitě toho, kdo mi odpovídá na mnou položenou otázku, poprvé identifikovala moje duše. 

Tímto jedním z rozhovorů v podstatě začala moje plně vědomá komunikace a vztah s mou duší. Ale tento vztah - to je něco, co se také stále mění a vyvíjí.

A s ohledem na již obstojně "ukecanou" délku tohoto textu to dám do další části.