Vztah duše a vtělení - 2. část

(14. 4. 2020)

 

Jak jsem zmínila v první části, od června 2017 jsem ve vědomém kontaktu se svou podstatou, se svou duší.

 

A vřele to doporučuji každému.

 

Je to totiž někdo, kdo nás zná velmi dobře, lépe, než my sami sebe. Také je to někdo, komu jde o náš vývoj pro naše dobro. Pozor, tím neříkám, že to od té chvíle bude procházka růžovým sadem a že nás naše duše ochrání před nepříjemnostmi. Jak jsem zmiňovala v článku o bolesti, kde jsem též uvedla i úryvky z rozhovorů s mou duší, duše je v nás vtělená proto, aby zakoušela a učila se, vyvíjela, a prostě bolest může být naší učitelkou a podpořit náš vývoj nevídaným způsobem. Přesto nás může naše duše vést, necháme-li se. A tím se můžeme vyhnout zbytečným blbostem a utrpení.

 

Navíc, když se ohlédnu zpět ve svém životě, vidím, jak mě duše nechávala zakoušet, "hrát si" v těch mezilidských vztazích a záležitostech, a když už těch pitomostí bylo příliš, zasáhla a přiměla mě vrátit se zpět k sobě, a tedy na svou cestu. Vidím jak i navzdory mé racionalitě a nevědomosti byla schopná mě vést, navigovat, popostrkovat a zkrátka si nakonec prosadit to své, svůj záměr, se kterým sem patrně přišla.

A jak to vidím i z poměrně nedávné doby, tak když si moje duše něco usmyslí (jejími slovy: "máme plán a postup" :-), tak mě dokáže přimět jít dokonce i proti mé dosavadní morálce a přesvědčení. Mimochodem, morálka je čistě lidská záležitost, účelová, pochopitelně. Takže až tak dokáže být moje duše silná a přesvědčivá.

 

Než však začnu s líčením toho procesu sbližování, dovolím si ještě zjednodušeně ujasnit pár věcí:

- Jednak to, že se tu budu v základě vyslovovat v dichotomii člověka a duše. Schválně neříkám těla a duše. Protože tělo není celá inkarnace, myšleno hmotné tělo. Je zde také mysl a psychická složka. Někdo hovoří o několika "tělech" člověka (astrální, mentální atp.) - ten systém nepřijímám já v tuto chvíli zcela, ale myslím, že na popis něčeho se může docela dobře hodit.

- Já, které v tuto chvíli píše tento text, je primárně moje mysl. Tedy součást inkarnace. Je mi jasné, že na pozadí je stále přítomná moje duše, a že kdyby byla proti mému psaní, zasáhne. Ale v tuto chvíli se vyjadřuji já jako Silvie, člověk.

- Přesto je možné nechat hovořit pouze svou duši. Je to zvláštní stav a zajímavý zážitek, být jen ústy či píšící rukou. A moudra, která tak ze mne lezou, mne nepřestávají udivovat i po několika letech - často vyjádřená jakoby jednoduchým jazykem, a přeci je v nich velký obsah a mnohovrstevnatost. Některá tato sdělení mi dávají více a více smysl až po čase a mém dalším zrání a vývoji.

 

A nyní k tomu vývoji vztahu mě a mé duše, a to již pro mne vědomě:

 

První, co mě zaujalo, bylo, že z toho, že jsem jí svým dotazem na identitu umožnila se mi vyslovit, představit, nebo jak to pojmenovat, byla neuvěřitelně nadšená. 

Další pro mne až nezvyklé bylo její nadšené ujišťování o tom, jak jsem pro ni a její záměry zde a nyní na Zemi skvěle zvolené vtělení. Tohle je totiž docela významný prvek v našem vztahu. Protože když si uvědomím, kolik už toho ona má za sebou, tak o to víc si cením jejích slov ocenění mě jako člověka. A má to i pozitivní vliv na můj vztah sama k sobě.

 

Když však po mně postupně začala požadovat, ať se nebojím s ní spojit do jednoty a vlastně se jí tak nějak odevzdat, tak to u mě vyvolalo strach. Měla jsem pocit, že zkrátka Silvie zmizí a stanu se jen jakousi bezduchou loutkou mé duše. Že ztratím svou svobodnou vůli (to je další zajímavé téma), že ztratím rozum či něco podobného. Prostě jsem se toho bála, i když jsem si uvědomovala, jak je má duše zkušená a moudrá, jak právě díky ní jsem schopná se napojovat na informační pole či jiné zdroje, bytosti a tak.

 

Duše má však čas. Nespěchá, zpravidla. A tak se mezi námi více méně rozvíjel v podstatě partnerský vztah. Já jí naslouchala, radila se s ní, ptala se jí a ona mi nosila informace. Někdy jsem na ni byla naštvaná, protože ty bolesti, co přicházely, tak to mělo původ v jejích jiných inkarnacích. A já to měla řešit, skrze až fyzickou bolest, emoce, pocity, slzy ...

 

Až zpětně si znovu a znovu uvědomuji, jak si mě vedla a po malých krůčcích vyvíjela, nebo jak to nazvat. Prostě duše ovlivňuje naše vědomí a mysl, tedy ta moje určitě, ať chci nebo ne. Jenže háček spočívá v tom, že já to vlastně nakonec i chci. Spolu pracujeme na něčem, co je její a má již neuvěřitelně dlouhé trvání. A na mou úlohu v tomto velikém díle, projektu, si mě ona zvolila a vede mě, připravuje si mě, učí mě. Vložila do mě touhy a pocity, které jsou v podstatě její. Prolínáme se více a více. A já, jak si postupně uvědomuji, že ... :-) nemá cenu klást odpor, protože moje malá lidská mysl, potažmo rozum - to prostě je nic proti její velikosti, dosahu, poznání a tak dále. A díky dalším zkušenostem zjišťuji, že i pro mne je nakonec velmi výhodné se nechat jí vést, že mi to i v mém praktickém a běžném životě právě ušetří ta zbytečná trápení, starosti, blbosti a tak podobně.

Proto to vřele doporučuji, tedy vědomě komunikovat se svou duší. Nikdo jiný nás není schopen lépe vést. Tedy - nevím, jak je to se začátečnickými dušemi, to se přiznávám.

 

Zjistila jsem tedy, že můj strach na začátku byl neopodstatněný, ale že to byla nezbytná fáze tohoto vývoje a mého probouzení se. Silvie nemizí, stále je zde :-) Ale má šanci, tedy mám šanci díky mé duši ... prostě být řekněme o něco moudřejší a klidnější, vyrovnanější. Tudíž jsem plně přitakala a odevzdala se do vedení mé duše (no, možná s maličkými výhradami na téma mučednictví a tak :-). Každopádně se chci a snažím co nejlépe podílet na našem společném díle, tedy na realizaci jejího záměru v tomto (mém) životě a na realizaci jejího dlouhodobého poslání a vlastně i účelu.

Takhle by to skoro mohlo vypadat, že jsem se podvolila a stala se skutečně tou loutkou. Jenže na to jsem příliš tvrdohlavá, asi po mé duši :-) Jde o to, že (dle vyjádření mé duše) nesu já do tohoto vztahu a našeho společného konání významný přínos, a to ten prvek tělesnosti. Ale i inteligence, úsudku, ochoty k introspekci a sebereflexi - tedy zhodnocení zakoušeného do dalšího poznání. A také jsem jejími ústy či píšící rukou, proč ne. Mohu být i mnohým dalším. Jsem tedy jakýmsi inteligentním a všestranným nástrojem, ale to je poněkud zjednodušující pohled.

 

Přiznám se, že v současnosti si přeji, aby/abych v dalším vtělení již byla plně vědomá. Tedy třeba i se vzpomínkou na Silvii. Ale především aby to nové vtělení nemuselo procházet tím zdlouhavým a poněkud časově i energeticky náročným probouzením, jak jsem jej popsala v první části tohoto článku. Zkrátka a dobře, abychom mohli plynule pokračovat na naší práci na našem poslání, záměru. Tak je to.

 

Nad různým možným vnímáním vztahu člověka (vtělení) a duše si dovolím zauvažovat ve třetí části.