Vztah duše a vtělení 3. část

• Lidské tělo, resp. inkarnace, jako role - to je náhled spíše z pohledu duše. Tak trochu jako postava na divadle. Až postava zemře, duše vystupuje a jde dál, do příprav na novou roli, do které se pak vtělí a hraje ji.
  Od některých lidí, kteří hovoří jakoby z této pozice o sobě, jsem slyšela užívat pro tu tělesnou složku pak výrazy jako "kabát", "skafandr" a pod. Přiznám se sama za sebe, že když lidi slyším se takto vyjadřovat o své tělesné schránce, přijde mi to ... poněkud neuctivé a znevažující tu tělesnou složku, která, jak zjišťuji více a více, má neuvěřitelné možnosti a schopnosti v sobě ukryté.
  Obdobný úhel pohledu může tělo nazývat i "chrámem" duše. A to už mi přijde ... uctivější. Stále mám však pocit, že řada lidí, kteří se takto vyjadřují, jen zjistili, že je zde cosi, co po smrti nemizí. Tedy že mají tak zvaně nesmrtelnou složku (což je nepřesné, i duše zdá se může "zemřít"), a snaží se s ní alespoň tímto jazykovým způsobem ztotožnit. Tedy že v té dualitě tělo - duše si volí to, co je trvalejší. Obávám se, že z celé této skupiny lidí takto hovořících, jen velmi malá část skutečně dokáže hovořit z pozice duše. Pak ale mám pocit, že by se nevyjadřovali o duší - tedy sebou - zvolené inkarnaci (těle) tak neuctivě.
• Duše jako vetřelec v lidském těle - to je právě ten pohled strachu, který jsem také zažila. A je to svým způsobem logický pohled. Dle výzkumů M. Newtona duše vstupuje do vyvíjejícího se lidského plodu až v průběhu těhotenství, dokonce někdy i těsně před porodem. A toto prenatální období prý užívá k slaďování se se zvoleným tělem a jeho nervovou soustavou. Z tohoto úhlu je člověk, tedy lidské tělo s jeho i mentálními schopnostmi a inteligencí, zvoleným nástrojem duše. Mohou vznikat nesoulady a rozpory instinktů nervové soustavy lidského organismu a řekněme povahy duše. To plodí vnitřní nesoulady a konflikty. Záleží pak na síle inkarnované části duše, jak moc se prosadí či nikoliv.
• Symbióza inkarnace a nehmotné podstaty (duše) - to už zní mírumilovněji a jeví se to jako více férové. Symbióza, jak ji chápe ekologie, je oboustranně výhodný vztah. Myslím, že je to v tomto případě blíže skutečnosti, než ten předchozí pohled vztahu vetřelec - hostitel. Každopádně symbiózou je možné získat něco více, než jen součtem jednotlivých částí. Je to už jakási synergie, což zní vskutku dobře.
• Duše v těle je evolučním přínosem - a to jak pro ni, tak v tomto případě tím myslím pro lidi, lidstvo. To je úhel pohledu, který mi přišel na mysl poměrně nedávno. Ta lidská, tělesná a mentální, složka je tak trochu zvířecí. (I když - i zvířata mají duši a svůj specifický svět inkarnací.) Ale jde mi o to, že když se budou na Zemi inkarnovat více vyvinuté duše, mohou tím podpořit i evoluční vývoj lidského druhu. Uvědomuji si, že tento úhel pohledu je ... má mezery, nebo jak to vyjádřit. Lidská DNA je úžasné dílo. Prý je v ní zakódována samotná evoluce člověka od prvopočátku samotného Života zde na Zemi až mnohem dál, než jsme nyní, až údajně do fáze, kdy zmizí opět biologické tělo a člověk, jak jej známe nyní, přestane existovat, ale vyvine se jako housenka v motýla. O tomto pojednává zajímavá kniha Richarda Rudda: Genové klíče. (Unikátní propojení 64 kodonů lidské DNA s 64 hexagramy I-Ťingu (Knihy proměn).)
• Jsme dvě a jsme jedna - to je stav, který zažívám zatím jen někdy a jistě ne tak plně, jak je to možné. Je to stav, kdy je zde ta dualita, ale je zde i jednota - a to oboje současně. V podtatě se navrch dostává ta jednota. Vyjadřuji se pak jako ta, která je nyní Silvií, ale zároveň je i tím, kdo překračuje věky i prostor. A toto Já koná, myslí, cítí, nahlíží, zkoumá, zakouší, působí ... v tomto prostředí na Zemi díky své tělesné složce, ale i jinak, díky svým dalším složkám. Protože tak, jak já zažívám svou duši, tedy tu podstatu, tak je mnohovrstevnatá, má jakoby mnoho částí do sebe integrovaných, lidskou myslí je to pro mne nyní těžko uchopitelné a spíše jakoby to cítím, či zakouším projevy této mnohotvárnosti. Tak.
• Jednota s tao - to, mám pocit, je vrchol. Jde o to, že v běžném kontaktu i duše se jeví jakoby "oddělená", tedy individualizovaná od Zdroje a zdroje zdroje, tedy tao. A přitom není nic, co by nebylo tao. Ano, četla a slyšela jsem o tom, jak se prý nejen lidé, ale právěže i duše skrze svůj vývoj snaží znovu navrátit do jednoty se Zdrojem. Myslím, že i toto usilování je iluze, ale vlastně je to to nastavení a součást celé této hry, kterou můžeme označit slovem Stvoření, tedy fáze, kdy tao je v modu Bytí, než se zase navrátí do Nebytí a tak pořád dokola donekonečna. Takže vlastně ta individualizace duší je jakási hra na schovávanou, zapomněnou na to, že nikdy nebyly odděleny od tao. Jak to tak píšu, je to pro mne v tuto chvíli úroveň realizovaného poznání spíše na úrovni uchopení myslí. Ale jsou momenty, kdy ... cítím, že to tak je. A myslím, že velcí duchové, kteří čas od času se inkarnovali na Zemi a snažli se promlouvat k lidem, tak ti toto měli v sobě skutečně jasné a přítomné. "Já a Otec jedno jsme," řekl tuším mistr Ježíš. Mistr Eckhart (Ne Tolle, ale ten středověký.), tak ten jednotu člověka s Bohem také hlásal. Mám pocit, že ho to tehdy málem stálo krk. A jistě i řada dalších.
  V této fázi je asi vskutku odstraněno to nesmírné množství iluzorních závěsů/závojů oddělujících ty jednotlivé induvidualizace (tělo - duše - Zdroj - tao) a ... pak už se nedá mnoho říkat.
  Přišla jsem skrze napojení do kontaktu s jednou vyspělou bytostí. Je už mimo dualitu. (omluvte mužský rod, to je problematika jazyka) Původně jsem si myslela, že od něj získám spoustu poznání, a tak jsem byla celá natěšená na to se ho vyptávat. Ale v momentě navázání kontaktu mi otázky došly, respektive mi došlo, že většina našich nejasností a chaosů je právě produktem dualistického modu bytí našeho světa. A tudíž v místech nad dualitou už nemají, ztrácejí význam, není na co se ptát. A i jazyk je najednou jakoby ... neobratný, neschopný uchopovat to, co přeci jen se nám z této úrovně dostává, či může dostávat. Pak nastupuje jiný způsob komunikace a vyjadřování, který je však velmi těžko přenositelný.
  Tak.