Bolest - 3. část
Ne 22. 3. 2020
V první části tohoto článku na pokračování o bolesti jsem uvedla cesty k odstranění bolesti, respektive léčení již existující bolesti, abych byla přesnější.
V druhé části jsem se pokusila úkázat pohledy na to, k čemu bolest může sloužit a jak lze chápat její úlohu v našich životech coby vtěleních zde na Zemi, ale i v existenci našich duší, podstat.
V této třetí části bych se chtěla zamyslet nad tím, zda je možné se skutečně zbavit bolesti a utrpení, tedy aby se v našich životech zde na Zemi ani neobjevovaly, nebo alespoň v co nejmenší míře.
Já vím, zní to asi jako návrat do ráje, jak hlásají některé křesťanské církve. I Buddha se věnoval hledání cesty k vysvobození - a nabízí nám své poznatky a tak. (odpusťte, ale nejsem znalec buddhismu)
A tak se na to zkusím podívat i já, neboť ani já nemám ráda bolest a v utrpení se snažím nevyžívat.
Je však pravda, že někdo miluje bolest a utrpení, byť možná říká pravý opak. Někdo miluje dramata - nejenom jiných, ale i ve svém životě. Protože kdyby se na svůj život podíval s odstupem, možná jako na život někoho jiného, nechápal by, proč trpí v nefunkčním vztahu, zaměstnání, prostředí a tak. Proč čeká na to, že jen lékaři vyřeší jeho zdravotní potíže, na které mu předepisují "léky" na tlumení symptomů, ale sami nevědí příčinu. A tak dále.
Ale zkusme uvažovat tak, že nás to již přestalo bavit - tedy trpět, a chceme začít to nejen řešit zpětně (to uvádím v 1. části článku), ale že bychom se chtěli vyvarovat další bolesti a utrpení.
- Zde bych se opřela o slova mistra, kterého si hluboce vážím a kterého svět zde zná pod jménem Ježíš: "Pravda vás osvobodí." Tuším to mají i anonymní alkoholikové - prostě základem je vidět, uvidět a rozpoznat, že mám problém. Tedy kde už mi cosi neslouží k mému dobru, ale potenciálně by to mohlo začít působit potíže. Pozor, tím nenabádám hned ze všeho vycouvat, jen co se objeví nějaké drobné nepříjemnosti. Ono totiž v dost vysoké míře nejsou příčinou našeho utrpení situace jako takové, ale to, jak je chápeme, hodnotíme, přistupujeme k nim, interpretujeme si je pro sebe - zkrátka jaký k nim zaujímáme postoj. A to vše je třeba si uvědomit - tedy zkutečně tomu věnovat bdělou pozornost. A nebát se jít do hloubky.
- A to je to další. Být bdělý a pozorný. K signálům našeho těla, našich pocitů, ale i k signálům jakoby zvenčí - tady synchronicit, výroků lidí, co nás najednou zaujmou, někoho třeba zarazí písnička a pak je dobré se podívat, co je v jejím textu a tak. Toto totiž bývají zpravidla ty první a jemné signály, že se nějak odchylujeme od své cesty, či Cesty, chcete-li. Jenže v tom každodenním mumraji a lomozu událostí, povinností, práce, hukotu myšlenek našich i lidí okolo je často dost těžké tyto první signály zachytit a zavčasu se jimi zabývat.
- Jenže když ty první náznaky nevnímáme a nereagujeme na ně, tak naše duše či jiné bytosti nad námi bdící přikročí ke tvrdším prostředkům. Únava, bolest, podrážděnost atd. Myslím, že to zná každý.
- A když ani na toto nereagujeme, pak to jde na tvrdo. Nemoc, úraz, vnitřní rozkol sám se sebou, deprese, chronické nemoci a tak. Mohou to být i vztahové záležitosti - v rodině, na pracovišti, v okolí našeho bydlení a tak. Nebo finance - někomu to chodí tímto způsobem. Jsou to často záležitosti, které vypadají jako "nešťastné náhody", "to máme přeci v rodině", "genetika" a tak.
- No a když ani na to nereagujeme, tak to duše balí a tělo zemře. (Tím nechci říct, že všechna úmrtí mají tento důvod. To ani omylem.)
Co z toho vyplývá?
To, co říkají všechny smysluplné filosofie - tedy základem je:
uvolněná bdělost a péče o sebe.
Jak prosté, že? :-)
Jenže čekat, že to bude někdo dělat za nás, je nejen naivní a bláhové, ale též krajně nezodpovědné. To je totiž přístup malého dítěte, nikoliv skutečně dospělé lidské bytosti.
Co tak pozoruji v průběhu svého života nejen u ostatních lidí, ale bohužel i u sebe, máme často tendence se strašně zajímat o druhé, potažmo mít chuť jim pomáhat a řešit jejich problémy (protože druhému se to vždy radí lépe, že :-). Nějak už se nám však méně chce se obrátit směrem k sobě, neboť to někdy mylně interpretujeme, či je někým interpretováno, jako sobectví; ale také je to najednou obtížnější, protože ve vlastních věcech jsme zainteresovaní více; no a začít to, co se snažíme uplatňovat na jiné, uplatňovat sami na sebe. Tedy řešit své problémy, pomáhat sami sobě a radit sami sobě.
Ono totiž, kdyby to dělali všichni, tak nám ubyde spousta "smaritánů" a vlastně i problémů. Tuším už někde v Bibli je cosi o třísce v oku druhého, kterou vidíme a chceme řešit, a nevidění trámu ve vlastním oku. Jak trefné, a to se nepovažuji za křesťana.
Jenže nějak pořád máme tendence se starat o jiné, a pak se divíme, že se o nás nikdo nestará a jsme z toho hotoví. A trpíme tím.
Takže - obraťme pořadí:
- Nejprve se každý postará sám o sebe, jak jen je toho schopen. A když je v pohodě (materiálně, emocionálně, psychicky, duševně, duchovně) a plný lásky (ne jako vztahu k někomu, ale jako vztahu k sobě, a hlavně jako stavu svého nitra a bytí), pak teprve může obrátit svou pozornost ven.
ZEVNITŘ VEN, NIKOLIV OBRÁCENĚ - Je možné, že při snaze postarat se o sebe člověk narazí na nějakou oblast svého bytí, o kterou se mu nedaří postarat (z nejrůznějších důvodů), ať se snaží sebevíce. Pak je načase si říct o pomoc a podporu.
HLEDEJME POMOC, NEČEKEJME, ŽE LIDÉ ČTOU NAŠE MYŠLENKY - Pak mohou ti, co přetékají v této oblasti nadbytkem, nabídnout své nadbytky a pomáhat těm, kteří v dané oblasti jsou v nedostatku.
SDÍLEJME PŘEBYTKY, NIKOLIV NEDOSTATKY - Ale pozor - aby se z touhy pomoci nestala touha po moci (jak upozorňuje Jaroslav Dušek). Myslím, že cílem je podporovat druhého v tom, aby se i ten, komu se dříve nedařilo, byl nakonec schopen sebrat své síly a být co nejsamostatnější, nikoliv stále závislý. (Ano, uznávám argument, že někteří lidé jsou v něčem závislí na pomoci jiných. Jistě. Přesto v dalších aspektech svého života mohou naopak hýřit nadbytkem a dávat jej svému okolí - třeba jen úsměv a poděkování, co?)
Nepodporujme druhé v prodlévání v pozici oběti. Oběti jsou jako černé díry - můžete jim dát energie, co jen dokážete, ale stále to bude málo a stále vám to budou vyčítat, že pro ně neděláte dost. Neničte sebe pro černé díry. Věnujte své nadbytky energie těm, kde je to skutečně k něčemu, těm, kteří se chtějí vzchopit a být co nejvíce samostatní a skutečně dospělí.
Domnívám se, že pokud se nám bude dařit se výše uvedným řídit, tak se z naší lidské společnosti stane ne společnost potřebných, ale společnost boháčů, lidí, co se dělí o své nadbytky a nestrádají. Protože pokud se jim někde nedaří, tak i zde přebírají za to zodpovědnost a aktivně hledají pomoc těch, co mají nadbytek a jsou ochotni se o něj podělit a podpořit jiné v cestě za jejich naplněním a přetékáním.
Tak.